Milost

Milost je v křesťanské teologii spontánní, nezasloužený dar božské přízně při záchraně hříšníků a božský vliv, který v člověku působí na jeho regeneraci a posvěcení. Anglický výraz je obvyklým překladem pro řecké charis, který se v Novém zákoně vyskytuje asi 150krát (dvě třetiny z nich ve spisech připisovaných Pavlovi). Ačkoli toto slovo musí být někdy přeloženo jinými způsoby, základním významem v Novém zákoně a v následném teologickém použití je význam obsažený v Pavlově dopise Titovi: „Boží milost se zjevila pro spásu všech lidí“ ( 2:11). Od doby rané církve křesťanští teologové vyvinuli a objasnili biblický koncept milosti.

Slovo milost je ústředním předmětem tří velkých teologických kontroverzí: (1) slovo povaha lidské zkaženosti a regenerace (viz pelagianismus), (2) vztah vztahu mezi milostí a svobodnou vůlí (qv; viz také předurčení; arminianismus) a (3) charakter „prostředků milosti“ mezi katolíky a protestanty tj. zda účinnost svátostí jako kanálů božské milosti závisí na vykonaných dobrých skutcích nebo na víře příjemce.

Křesťanská ortodoxie učila, že iniciativa ve vztahu milosti mezi Bohem a člověkem je vždy na straně Boha. Jakmile však Bůh udělil tuto „první milost“, člověk má odpověď, kterou dává, a odpovědnost za pokračování vztahu. I když se myšlenky milosti a zásluh vzájemně vylučují, Augustin ani protestantští zastánci této zásady ospravedlnění „milostí samotnou“ by se mohlo vyhnout otázce odměny za zásluhy ve vztahu milosti. Ve skutečnosti se zdá, že některé pasáže Nového zákona používají charis k „odměně“. Římskokatolická teologie milosti zdůrazňuje obvyklý charakter života vytvořeného darem milosti, a proto připisuje zásluhy poslušnosti Božímu zákonu; klasický protestantismus hovořil o spolupracující milosti po obrácení jako o způsobu zahrnutí lidské činnosti do života milosti, ale vyhýbal se jazyku, který by naznačoval, že člověk vydělává něco svou poslušností v milosti.

Katolíci, východní pravoslavní a někteří protestanti se shodují, že milost se uděluje prostřednictvím svátostí, „prostředku milosti. “ Protestantismus reformované a svobodné církve však nevázal milost tak blízko svátostem jako katolíci, východní ortodoxní, anglikáni a luteráni.

Křtitelé hovoří spíše o obřadech než o svátostech a – stejně jako evangeličtí křesťané a obecně v tradicích reformované a svobodné církve – trvají na tom, že k účasti na milosti dochází u příležitosti osobní víry a už vůbec ne svátostným zachováváním.