Terezín (Čeština)

Dne 10. ledna 1780 nařídil habsburský císař Josef II. Postavit pevnost pojmenovanou Terezína podle své matky císařovny Marie Terezie. V dobách rakousko-pruského soupeření to mělo zajistit mosty přes řeky Ohře a Labe proti pruským jednotkám napadajícím české země ze sousedního Saska. Současně byla poblíž Jaroměře postavena pevnost Josefov (Josephstadt) jako ochrana před pruskými útoky.

Stavba Terezína byla zahájena v nejzápadnějším kavalíru 10. října 1780 a trvala deset let. Pevnost se skládala z citadely, „Malé pevnosti“ (Kleine Festung), na východ od Ohře, a opevněného města, „Hlavní pevnosti“ (Große Festung), na západě. Celková plocha pevnosti byla 3,89 km². V době míru v něm bylo 5665 vojáků a za války zde mohlo být umístěno kolem 11 000 vojáků. Příkopy a nízko položené oblasti kolem pevnosti mohly být zaplaveny pro obranné účely. Posádkový kostel v hlavní pevnosti navrhli Heinrich Hatzinger, Julius D’Andreis a Franz Joseph Fohmann.

Pevnost nikdy nebyla přímo obléhána. Během rakousko-pruské války, 28. července 1866, zaútočila část posádky a zničila důležitý železniční most u Neratovic (trať Turnov – Kralupy nad Vltavou), který byl krátce před opravou Prusů opraven. K tomuto útoku došlo dva dny poté, co se Rakousko a Prusko dohodly na uzavření míru, ale terezínská posádka o těchto zprávách nevěděla.

Během druhé poloviny 19. století byla pevnost využívána také jako vězení. Během první světové války byla pevnost využívána jako politický zajatecký tábor. Mnoho tisíc příznivců Ruska (ukrajinských rusofilů z Haliče a Bukoviny) bylo umístěno rakousko-uherskými úřady do pevnosti. Gavrilo Princip, který zavraždil rakouského arcivévody Františka Ferdinanda a jeho manželku, tam zemřel v roce 1918 na tuberkulózu.

S rozpadem Rakouska-Uherska v roce 1918 se město stalo součástí nově vytvořeného státu Československa. To bylo lokalizováno v oblasti s vysokým podílem etnických Němců v populaci, známý jako Sudetenland. Nacistické Německo použilo tuto populaci etnických Němců jako důvod pro rozšíření hranic vlasti. V roce 1938 anektovalo Sudety. Poté následovalo v roce 1939 okupace zbytku Čech a moravské části Československa.

Terezín během druhé světové války Upravit

Theresienstadt koncentrační táborEdit

Po Mnichovské dohodě v září 1938 a po okupaci českých zemí v březnu 1939 s postupným zaplňováním stávajících věznic v důsledku nacistického teroru byla v roce 1940 v Malé pevnosti (viz historie) zřízena pražská policie gestapa. První vězni dorazili 14. června 1940. Do konce války Malou pevností prošlo 32 000 vězňů, z nichž 5 000 žen. Byli to především Češi, později další státní příslušníci, například občané bývalého Sovětského svazu, Poláci, Němci a Jugoslávci. Většina vězňů byla zatčena za různé činy odporu proti nacistickému režimu; mezi nimi byli rodinní příslušníci a příznivci atentátníků Reinharda Heydricha. Mnoho vězňů bylo později posláno do koncentračních táborů, jako je Mauthausen. Židovské ghetto bylo vytvořeno v roce 1941.

V roce 1940 určilo Německo gestapu, aby přizpůsobilo Terezín, lépe známý pod německým jménem Theresienstadt, jako ghetto a koncentrační tábor. V příštích dvou letech byla provedena velká práce na přizpůsobení komplexu hustému přeplnění, kterému by vězni byli vystaveni. V něm byli převážně Židé z Československa, stejně jako desítky tisíc Židů deportovaných hlavně z Německa a Rakouska, stejně jako stovky z Nizozemska a Dánska. Bylo tam posláno více než 150 000 Židů, včetně 15 000 dětí.

Ačkoli se nejednalo o vyhlazovací tábor, asi 33 000 v ghettu zemřelo. Důvodem byly většinou otřesné podmínky vyplývající z extrémní hustoty obyvatelstva, podvýživy a nemocí. Asi 88 000 obyvatel bylo deportováno do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Ještě na konci roku 1944 Němci stále deportovali Židy do táborů smrti. Na konci války bylo v Terezíně 17 247 přeživších (včetně těch, kteří přežili tábory smrti).

Část opevnění (Malá pevnost) sloužila jako největší věznice gestapa v českém protektorátu a na Moravě. Bylo to na druhé straně řeky od ghetta a fungovalo to odděleně.Prošlo jím asi 90 000 lidí a 2 600 tam zemřelo.

Komplex převzal do provozu Mezinárodní Červený kříž 2. května 1945, přičemž velitel a stráže SS uprchli během následujících dvou dnů. Někteří byli později zajati. Tábor a vězení byly osvobozeny sovětskou armádou 9. května 1945.

Terezín po druhé světové válce Upravit

Po německé kapitulaci byla malá pevnost využívána jako internační tábor pro etnické Němce . První vězni dorazili 10. května 1945. 29. února 1948 byli propuštěni poslední němečtí vězni a tábor byl oficiálně uzavřen.

Mezi internovanými Němci byli bývalí nacisté jako Heinrich Jöckel, bývalý velitel Terezín a ostatní členové SS. Velká skupina internovaných byla zatčena kvůli jejich německé národnosti, mezi nimi mladí chlapci a starší lidé.

V první fázi tábora trvající do července 1945 byla úmrtnost vysoká kvůli nemocem, podvýživě a incidentům jednoduchá přímá vražda. Velitelem tábora v té době byl Stanislav Franc. Vedl ho duch pomsty a toleroval rozmarné týrání vězňů ze strany dozorců.

V červenci 1945 se tábor přesunul pod kontrolu českého ministerstva pro vnitřní záležitosti. Novým velitelem byl jmenován Otakar Kálal. Od té doby byli vězni postupně převáděni do Německa a Terezín byl stále více využíván jako středisko pro nucenou migraci Němců z českých zemí do vlastního Německa.