Perinatální echovirus a coxsackievirové infekce skupiny B

Enterovirové infekce pozdní v těhotenství jsou běžné, zejména v obdobích vysoké prevalence komunitní infekce. Většina z těchto infekcí však není spojena s významným onemocněním matky nebo novorozence. Naopak až 65 procent žen, které porodí kojence s prokázanou enterovirovou infekcí, má během perinatálního období symptomatické onemocnění. Infekce mateřským echovirem nebo coxsackievirem B nejsou spojeny se zvýšeným rizikem spontánních potratů, ale byly popsány mrtvě narozené děti pozdě v těhotenství. Přestože u potomků žen, které během těhotenství sérokonvertovaly na coxsackievirus skupiny B, bylo hlášeno mírně zvýšené riziko vrozených srdečních vad a urogenitálních anomálií, jsou tyto údaje vysoce orientační. Přenos enterovirů z matky na kojence je relativně běžný (30–50%) a může k němu dojít při kontaktu se sekrecí matky během vaginálního porodu, krví nebo sekrecí horních cest dýchacích. Intrauterinní přenos byl dokumentován, ale jeho frekvence není známa. Pravidelně dochází také k postnatálnímu přenosu z mateřských nebo nemateriálních zdrojů. Novorozenecká nemoc může sahat od inapidentní infekce až po ohromující systémová onemocnění a smrt. Časté klinické syndromy spojené s neonatálními enterovirovými infekcemi jsou meningoencefalitida, pneumonie, myokarditida a hepatitida. Závažnost a výsledek perinatálně získané enterovirové infekce je ovlivněna několika faktory, včetně virového kmene, způsobu přenosu a přítomnosti pasivně získané mateřské protilátky specifické pro sérotyp. Epidemie nepolio enterovirových infekcí v mateřských školách se obvykle kryjí se sezónními vrcholy enterovirových onemocnění v komunitě. Tato ohniska jsou způsobena většinou echovirem 11 nebo sérotypy 1 až 5 coxsackieviru skupiny B a jsou spojena s mírou napadení až 50 procent.