O 20 let později vypadá chyba Y2K jako vtip – protože ti v zákulisí to brali vážně

V závěrečných hodinách 31. prosince 1999 nastoupil John Koskinen do letadla směřujícího do New Yorku. Doprovázel ho hrstka reportérů, ale několik dalších cestujících, mezi nimiž byl i nadšenec oblečený ve smokingu, který se s problémem dozvěděl, že pokud jde o hodiny greenwichského času, které používají letecké společnosti, i on vstoupí ve vzduchu do 20. století.

Koskinen však svůj let tak načasoval úmyslně. Byl to „car“ prezidenta Billa Clintona Y2K a letěl tu noc, aby dokázal nervózní veřejnosti – a zkoumajícímu tisku -, že po rozsáhlém víceletém úsilí je země připravena na nové tisíciletí.

Termín Y2K se stal zkratkou pro problém pramenící ze střetu nadcházejícího roku 2000 a dvouciferného formátu roku používaného ranými kodéry k minimalizaci využití počítačové paměti, tedy drahé komodity. Pokud počítače interpretovaly „00“ v roce 2000 jako 1900, mohlo by to znamenat bolesti hlavy od divoce chybných výpočtů hypoték až po spekulované rozsáhlé výpadky a poškození infrastruktury.

Byl to problém, o kterém všichni mluvili asi před 20 lety, ale jen málo z nich to skutečně pochopilo. „Drtivá většina lidí nemá vůbec ponětí, jak počítače fungují. Takže když někdo přijde a řekne, že máme problém … místo dvouciferného roku místo čtyřciferného, oči mu začnou sklouzávat,“ říká Peter de Jeger, hostitel podcastu „Y2K: Autobiografie.“

Přesto to byl stěží nový problém – technologičtí profesionálové o tom diskutovali roky, dlouho předtím, než Y2K vstoupil do populární lidová mluva.

Prezident Clinton nabádal vládu v polovině roku 1998, aby „dala do pořádku náš vlastní dům“, a velké podniky – pobídnuté vlastními testy – reagovaly věcně a zvýšily odhadované výdaje Pouze v USA 100 miliard USD. Jejich přípravy zahrnovaly rozsáhlou koordinaci na národní a místní úrovni i v globálním měřítku, přičemž ostatní digitálně závislé národy zkoumaly své vlastní systémy.

Bylo to jako roky zákulisní práce vyvrcholily tím, že povědomí veřejnosti vyvrcholilo. Uprostřed nejistoty někteří Američané zásobili se jídlem, vodou a zbraněmi v očekávání počítačově vyvolané apokalypsy. Zlověstné zprávy varovaly před možným chaosem, pokud by selhaly kritické systémy, ale v zákulisí byli ti, jejichž úkolem bylo se problému vyhnout, – správně – přesvědčeni, že začátek nového roku nepřinese katastrofu.

„Krize Y2K nepřinesla „Nedochází to právě proto, že se na to lidé začali připravovat více než deset let předem. A široká veřejnost, která byla zaneprázdněna zásobami zásob a věcí, prostě neměla pocit, že programátoři pracují,“ říká Paul Saffo, futurista a mimořádný profesor na Stanfordské univerzitě.

Ale i mezi korporacemi, které si byly jisty ve svých přípravách, existovaly dostatečné pochybnosti o tom, že by bylo možné předčasně vyhlásit vítězství. Bývalý ředitel IT v obchodním řetězci připomíná zdrženlivost vedení propagovat své úsilí ze strachu z trapných titulků o výpadcích celostátních pokladen. Jak poznamenává Saffo, „lepší být anonymním úspěchem než veřejným neúspěchem.“

Získejte opravu historie na jednom místě: zaregistrujte se týdenní zpravodaj TIME History

Po kolektivním povzdechu v prvních několika lednových dnech roku 2000 se však Y2K proměnil v pointa, protože úleva ustoupila posměchu – jak tomu často bývá, když varování se po jejich dodržení jeví jako zbytečná. Říkalo se tomu velký podvod; snaha to napravit, ztráta času.

Ale co kdyby nikdo nepodnikl kroky k řešení této záležitosti? Ojedinělé incidenty, které ilustrují potenciál nepříznivých důsledků – i když s různým stupněm závažnosti – sahající od komiksově absurdních poplatků za pozdní století ve videopůjčovně až po poruchu jaderné elektrárny v Tennessee. „Měli jsme problém.Většinou jsme to opravili. Představa, že se nic nestalo, je poněkud absurdní, “říká de Jager, který byl kritizován za poskytnutí hrozných včasných varování.

„ Průmyslová odvětví a společnosti neutrácejí 100 miliard dolarů ani nevynakládají tyto personální zdroje na problém, který myslím, že to není vážné, “říká Koskinen a dívá se o dvě desetiletí později.„… lidé, kteří věděli nejlépe, byli ti, kteří nejvíce pracovali a utráceli. “

Nespočet programátorů, kteří věnovali měsíce a let k implementaci oprav obdržel nedostatečné uznání. (Jeden programátor si vzpomíná na odměnu za pětiletý projekt v jeho společnosti: oběd a pero.) Bylo to zdlouhavé, nepůvabné úsilí, stěží věci hrdinských vyprávění – ani příznivé pro vylití veřejné vděčnosti, i když některé z nich opravy zavedené v roce 1999 se dodnes používají k zajištění bezproblémového chodu světových počítačových systémů.

„Nikdo neměl žádnou motivaci říci:„ měli bychom postavit pomník anonymnímu programátorovi COBOL, který změnil dva řádky kódu v softwaru ve vaší bance. „Protože to mnoho lidí vyřešilo malými způsoby,“ říká Saffo.

Vrozeným hlavolamem debaty Y2K je, že ty na obou koncích spektrum – od naysayers po doomsayers – může tvrdit, že výsledek prokázal, že jejich předpovědi jsou správné.

Koskinen a ostatní, kteří věděli, cítili před 20 lety vysokou míru důvěry, ale jen proto, že si byli vědomi kroků, které bylo vzato – vědomí, které i po desetiletích může stále dodávat trochu větší gravitace k myšlence Y2K. „Kdyby nikdo nic neudělal,“ řekl, „neudělal bych let.“

Kontaktujte nás na [email protected].