Letniční víry

Víry a teologie jsou pro letniční důležité. Drží se základních nauk o Trojici, božstvu Ježíše Krista a víře, že Bible je Slovo Boží. Stejně jako ostatní křesťané věří, že Duch svatý je božský, třetí člověk Trojice, rovnocenný s Otcem a Synem, kterého nanebevzatý Ježíš poslal v den Letnic, jak je zaznamenáno ve Skutcích 2.

Letniční se vyznačují vírou, že poté, co Duch svatý aplikuje Kristovu spásu na hříšníka, je pro věřícího k dispozici další zkušenost, kde je Duch svatý naplňuje, což mnozí věří jako důkaz tím, že mluví v jazycích. Většina letniční věří této zkušenosti by mělo být normou pro všechny křesťany bez ohledu na jejich označení.

„Jazyky“ v anglickém překladu novozákonního řeckého slova „charisma“, které je jedním z devíti darů Ducha popsaných v 1. Korintským 12 : 4–11 v Novém zákoně. Někteří věří, že „jazyky“ mluví známými jazyky, ale které mluvčí neznají; jiní věří, že „jazyky“ mluví jazyky, které nikdo nezná. Ještě jiní věří, že obojí jsou možnosti.

Shrnutí Pentec ostální teologie

16 základních pravd Božích shromáždění

Boží shromáždění je největší letniční denominací na světě a nejrychleji rostoucími denominacemi v křesťanské víře. Protože je to pravda, jejich víra nabízí dobrou reprezentaci základní letniční teologie.

Těchto 16 základních pravd bylo zformulováno v roce 1916 na 4. generální radě, což je velká část v boji proti neortodoxním učením vstupujícím do jejich církví.

PROHLÁŠENÍ ZÁKLADNÍCH PRAVD

Bible je naše všestranné pravidlo pro víru a praxi. Toto prohlášení o základních pravdách je zamýšleno jednoduše jako základ společenství mezi námi (tj. Že všichni mluvíme stejnou věcí, 1. Korintským 1:10; Skutky 2:42). Frazeologie použitá v tomto prohlášení není inspirována ani o ni není žádáno, ale uvedená pravda je považována za zásadní pro službu plného evangelia. Není tvrzeno, že obsahuje veškerou biblickou pravdu, pouze že pokrývá naši potřebu těchto základních nauk.

1. Inspirované Písma

Písma, Starý i Nový zákon jsou slovně inspirováni Bohem a jsou zjevením Boha člověku, neomylným, autoritativním pravidlem víry a chování (2. Timoteovi 3: 15–17; 1. Tesaloničanům 2:13; 2. Petra 1:21 ).

1. Jediný pravý Bůh

Jeden pravý Bůh se zjevil jako věčně existující „JÁ JSEM“, Stvořitel nebe a Země a Vykupitel lidstva. Dále se zjevil, že ztělesňuje zásady vztahu a sdružování jako Otec, Syn a Duch svatý (5. Mojžíšova 6: 4; Izajáš 43: 10,11; Matouš 28:19; Lukáš 3:22 ).

Rozkošné Božství

(a) Definované pojmy

Pojmy trojice a osoby ve vztahu k božstvu, i když se v Písmu nenacházejí, jsou slova v souladu s Písmem, kterými můžeme ostatním sdělit své bezprostřední und pochopení nauky Ježíše Krista o úctě k Božímu bytí, na rozdíl od „mnoha bohů a mnoha pánů“. Můžeme tedy mluvit slušně o Pánu, našem Bohu, který je Jeden Pán, jako Trojice nebo jako Jedna Bytost tří osob, a přesto být naprosto biblický (příklady, Matouš 28:19; 2. Korinťanům 13:14; Jan 14: 16,17).

b) Rozlišování a vztah v Božství

Kristus učil rozlišování osob v božství, které vyjádřil konkrétními vztahy, jako Otec, Syn a Duchem svatým, ale že tento rozdíl a vztah, pokud jde o jeho způsob, je nevyzpytatelný a nepochopitelný, protože nevysvětlený (Lukáš 1:35; 1. Korinťanům 1:24; Matouš 11: 25-27; 28:19; 2. Korinťanům 13: 14; 1. Jana 1: 3,4).

c) Jednota jedné bytosti Otce, Syna a Ducha svatého

Proto tedy v Otce, který Ho tvoří Otcem, a ne Synem; v Synu je to, co Ho tvoří Synem, a ne Otcem; a v Duchu svatém, který Ho tvoří, je Duch svatý, a ne Otec ani Syn. Proto je Otec Begetter; Syn je Splozen; a Duch svatý je ten, který vychází z Otce a Syna. Protože jsou tedy tyto tři osoby v božství ve stavu jednoty, existuje jen jeden Pán Bůh všemohoucí a jeho jméno jedno (Jan 1:18; 15:26; 17: 11,21; Zachariáš 14: 9).

d) Identita a spolupráce v Božství

Otec, Syn a Duch svatý nejsou nikdy totožní s osobou; ani nejasné ve vztahu; ani rozděleni vůči božstvu; ani proti spolupráci. Syn je v Otci a Otec je v Synovi, pokud jde o vztah. Syn je s Otcem a Otec je se Synem, pokud jde o společenství. Otec není ze Syna, ale Syn je z Otce, co se týče autority.Duch svatý pochází od Otce a Syna vycházejícího z přírody, vztahů, spolupráce a autority. Žádná osoba v božství tedy neexistuje ani nepracuje samostatně nebo nezávisle na ostatních (Jan 5: 17-30,32,37; 8: 17,18).

e) Titul, Pane Ježíš Kristus

Označení Pán Ježíš Kristus, je vlastní jméno. V Novém zákoně se nikdy neaplikuje ani na Otce, ani na Ducha svatého. Patří tedy výlučně Synu Božímu (Římanům 1: 1-3,7; 2 Jan 3).

f) Pán Ježíš Kristus, Bůh s námi

Pán Ježíš Kristus je, co se týká jeho božské a věčné přirozenosti, správným a jediným Otcem, ale pokud jde o Jeho lidskou přirozenost, je správným Synem člověka. Je proto uznáván jako Bůh i člověk; kdo, protože je Bůh a člověk, je „Imanuel“, Bůh s námi (Matouš 1:23; 1. Jana 4: 2,10,14; Zjevení 1: 13,17).

(g) Titul, Boží Syn

Jelikož jméno Immanuel zahrnuje Boha i člověka, v jedné osobě, našem Pánu Ježíši Kristu, vyplývá, že titul Boží Syn popisuje Jeho správné božstvo a titul Syn člověka, jeho vlastní lidskosti. Proto titul Syn Boží patří do řádu věčnosti a titul Syn člověka do řádu času (Matouš 1: 21–23; 2 Jan 3; 1 Jan 3: 8; Hebrejcům 7: 3; 1: 1–13).

h) Překročení Kristovy nauky

Proto je přestoupením Kristovy nauky říci, že Ježíš Kristus odvodil titul Boží Syn pouze ze skutečnosti Vtělení nebo z důvodu svého vztahu k ekonomice vykoupení. Proto popřít, že Otec je skutečný a věčný Otec a že Syn je skutečný a věčný Syn , je popření rozdílu a vztahu v Božím bytí; popření Otce a Syn; a odsunutí pravdy, že Ježíš Kristus přišel v těle (2 Jan 9; Jan 1: 1,2,14,18,29,49; 1 Jan 2: 22,23; 4: 1-5; Hebrejcům 12 : 2).

(i) Povýšení Ježíše Krista za Pána

Syn Boží, náš Pán Ježíš Kristus, který sám očistil naše hříchy, se posadil na pravou ruku Veličenstva na výsostech, andělé, knížectví a mocnosti mu byly podrobeny. A když byl ustanoven Pánem i Kristem, poslal Ducha svatého, abychom my ve jménu Ježíše mohli sklonit kolena a vyznat, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha Otce až do konce, kdy se Syn stane podřízeno Otci, aby Bůh mohl být celkově ve všem (Židům 1: 3; 1. Petra 3:22; Skutky 2: 32–36; Římanům 14:11; 1. Korinťanům 15: 24–28).

(j) Stejná pocta Otci i Synu

Proto, protože Otec vydal veškerý soud Synovi, není jen výslovnou povinností všech v nebi i na zemi klanět se koleno, ale je to nevýslovná radost v Duchu svatém, že připisuje Synovi všechny vlastnosti božstva a dává mu veškerou čest a slávu obsaženou ve všech jménech a titulech božství kromě těch, které vyjadřují vztah (viz odstavce b, c a d), a tak ctít Syna, stejně jako ctíme Otce (Jan 5: 22,23; 1 Petr 1: 8; Zjevení 5: 6-14; Filipanům 2: 8,9; Zjevení 7: 9,10; 4: 8–11).

1. Božstvo o f Pána Ježíše Krista

1. Pád člověka

Člověk byl stvořen dobrý a přímý; Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby.“ Člověk však dobrovolným přestoupením upadl, a tím utrpěl nejen fyzickou smrt, ale také smrt duchovní, což je odloučení od Boha (Genesis 1: 26,27; 2:17; 3: 6; Římanům 5: 12-19).

1. Spása člověka

Jedinou nadějí člověka na vykoupení je skrze prolitou krev Ježíše Krista, Syna Božího.

a. Podmínky ke spáse

Spása je přijímána prostřednictvím pokání vůči Bohu a víry v Pána Ježíše Krista. Umýváním regenerace a obnovy Ducha svatého, ospravedlňovaným milostí skrze víru, se člověk stává dědicem Boha podle naděje na věčný život (Lukáš 24:47; Jan 3: 3; Římanům 10: 13-15; Efezanům 2: 8; Titus 2:11; 3: 5-7).

b Důkazy o spasení

Vnitřní důkazy o záchraně jsou přímým svědectvím Ducha (Římanům 8:16). Vnějšími důkazy pro všechny lidi jsou život spravedlnosti a pravé svatosti (Efezanům 4:24) ; Titus 2:12).

1. Obřady církve

a. Baptis m ve vodě

Vyhláška křtu ponořením je přikázána v Písmu. Pokřtěni mají být všichni, kdo činí pokání a věří v Krista jako Spasitele a Pána. Prohlašují tedy světu, že zemřeli s Kristem a že s ním byli také vzkříšeni, aby chodili v novotě života (Matouš 28:19; Marek 16:16; Skutky 10: 47,48; Římanům 6: 4) .

b.Svaté přijímání

Večeře Páně, skládající se z prvků – chleba a ovoce vinné révy – je symbolem vyjadřujícím naše sdílení božské přirozenosti našeho Pána Ježíše Krista (2. Petra 1: 4); památník Jeho utrpení a smrti (1. Korintským 11:26); a proroctví o Jeho druhém příchodu (1. Korintským 11:26); a je přikázáno všem věřícím, „dokud nepřijde!“

1. Křest Duchem svatým

Všichni věřící mají nárok a měli by s nadšením očekávat a vážně hledejte zaslíbení Otce, křest Duchem svatým a oheň podle příkazu našeho Pána Ježíše Krista. To byla běžná zkušenost všech v raně křesťanské církvi. S tím přichází i omezení moci pro život a službu , rozdávání darů a jejich použití v práci služby (Lukáš 24:49; Skutky 1: 4,8; 1. Korinťanům 12: 1–31). Tato zkušenost se liší od zkušenosti nové a po ní narození (Skutky 8: 12–17; 10: 44–46; 11: 14–16; 15: 7–9).

S křtem v Duchu svatém přicházejí takové zážitky jako přetékající plnost Duch (Jan 7: 37–39; Skutky 4: 8), prohloubená úcta k Bohu (Skutky 2:43; Židům 12:28), zintenzivnění zasvěcení Bohu a oddanost jeho dílu (Skutky 2:42), a aktivnější láska ke Kristu, k Jeho Slovu a k ztracen (Marek 16:20).

1. Počáteční fyzické důkazy o křtu v Duchu svatém

Křest věřících v Ducha svatého je svědkem počátečním fyzickým znamením mluvit jinými jazyky, jak jim Duch Boží dává promluvu (Skutky 2: 4). Mluvení v jazycích je v tomto případě v podstatě stejné jako dar jazyků (1. Korintským 12: 4–10,28), ale liší se účelem a použitím.

1. Posvěcení

Posvěcení je aktem oddělení od toho, co je zlé, a zasvěcením se Bohu (Římanům 12: 1,2; 1 Tesaloničanům 5:23; Hebrejcům 13:12). Písma učí životu „svatosti, bez níž nikdo neuvidí Pána.“ (Hebrejcům 12:14). Mocem Ducha svatého jsme schopni poslouchat příkaz: „Buďte svatí, já jsem svatý“ (1 Petr 1: 15,16). Posvěcení se u věřícího uskutečňuje uznáním jeho ztotožnění s Kristem v jeho smrti a vzkříšení a vírou, která každý den počítá se skutečností tohoto spojení, a tím, že neustále nabízí každou schopnost panství Ducha svatého (Římanům 6: 1–11) , 13; 8: 1,2,13; Galaťanům 2:20; Filipanům 2: 12,13; 1. Petra 1: 5).

1. Církev a její poslání

Církev je tělo Kristovo, obydlí Boží skrze Ducha, s božskými ustanoveními pro plnění jejího Velkého poslání. Každý věřící, zrozený z Ducha, je nedílnou součástí obecného shromáždění a církve prvorozených, které jsou psány v nebi (Efezanům 1: 22,23; 2:22; Židům 12:23).

Jelikož Božím záměrem týkajícím se člověka je hledat a zachránit to, co je ztraceno, být člověkem uctíván, a budovat tělo věřících na obraz Jeho Syna, je to prioritní důvod existence Božích shromáždění. jako součást Církve je:

a. Být agentem Boha pro evangelizaci světa (Skutky 1: 8; Matouš 28: 19,20; Marek 16: 15,16). b. Být společným orgánem, v němž může člověk uctívat Boha (1. Korintským 12:13). C. Být kanálem Božího záměru vybudovat tělo svatých, zdokonalených k obrazu Jeho Syna (Efezanům 4: 11–16; 1. Korintským 12:28; 14:12). Boží shromáždění existují výslovně proto, aby v tomto novozákonním apoštolském vzoru neustále zdůrazňovaly tento důvod existence tím, že učí a povzbuzují věřící ke křtu Duchem svatým. Tato zkušenost: a. Umožňuje jim evangelizovat v moci Ducha s doprovodnými nadpřirozenými znameními (Marek 16: 15–20; Skutky 4: 29–31; Židům 2: 3,4). b. Dodává uctívacímu vztahu s Bohem nezbytný rozměr (1 Korintským 2: 10–16; 1. Korinťanům 12–14). C. Umožňuje jim reagovat na plné působení Ducha svatého ve vyjádření ovoce a darů a služeb jako v novozákonních dobách pro povznesení těla Kristova (Galaťanům 5: 22-26; 1. Korinťanům 14:12; Efezanům 4: 11,12; 1. Korinťanům 12:28; Kolosanům 1:29).

1. Služba

Službu božsky povolanou a biblicky ustanovenou poskytuje náš Pán za trojím účelem vedení Církve v: (1) evangelizaci světa (Marek 16: 15-20), (2) uctívání Boha (Jan 4: 23,24) a (3) budování Těla světců zdokonalených k obrazu Jeho Syna (Efezanům 4: 11,16).

1. Božské uzdravení

Božské uzdravení je nedílnou součástí evangelium. Vysvobození z nemoci je stanoveno v Usmíření a je výsadou všech věřících (Izajáš 53: 4,5; Matouš 8: 16,17; Jakub 5: 14–16).

1. Nejsvětější naděje

Vzkříšení těch, kteří usnuli v Kristu, a jejich překlad společně s těmi, kteří jsou naživu a zůstávají do příchodu Pán je bezprostřední a požehnaná naděje Církve (1. Tesaloničanům 4: 16,17; Římanům 8:23; Titovi 2:13; 1. Korinťanům 15: 51,52).

1. Tisíciletí Vláda Krista

1. Konečný soud

Bude konečný soud, ve kterém budou zlí mrtví vzkříšeni a souzeni podle jejich funguje. Kdokoli nebude nalezen zapsán v Knize života, bude spolu s ďáblem a jeho anděly, šelmou a falešným prorokem odsouzen k věčnému trestu v jezeře, které hoří ohněm a sírou, což je druhá smrt (Matouš 25 : 46; Marek 9: 43-48; Zjevení 19:20; 20: 11-15; 21: 8).

1. Nová nebe a nová Země

„Podle jeho slibu hledáme nová nebesa a novou zemi, kde přebývá spravedlnost.“ (2. Petra 3:13; Zjevení 21,22).